Za láčkovkami do Vietnamu

Jedu na staré rozhrkané motorce, za zády mi sedí přítelkyně a drkocáme se spolu po rozkopané silnici. Mezi zuby mi skřípe písek a občas mi jej vítr foukne i do očí. V duchu i nahlas kleju. A aby toho nebylo málo, začíná pršet. Tady ve Vietnamu se střídá déšť se sluncem i několikrát denně. Ale to mě přece neodradí. Musím je najít, musím najít své vysněné láčkovky. Když  přítelkyně zakřičí:“Tam jsou, tam jsou!“

Ale pěkně popořádku, nepředbíhejme. Jako kluk jsem snil o tom, že ze mě bude slavný botanik, budu mít velký skleník  a procestuju všechny země světa, ze  kterých budu vozit stovky nepopsaných druhů rostlin. Na okně jsem měl tehdy vitrínu, svítil jsem na ni několika úspornými žárovkami a celou svou výplatu z dvouměsíční brigády jsem dal za tři malé Heliamphory. Od té doby se toho hodně změnilo a já si dal od botanizování patnáctiletou pauzu. Až loni mě to zase chytlo na Filipínách, kde jsem měl možnost spatřit v přírodě láčkovky Nepenthes alata. A tak jsem se znovu vrhl botanice vstříc. Botanika a přírodomilectví je totiž droga velmi návyková a člověka jen tak nepustí.

Protože mám časově poměrně náročnou práci a přes rok pracuji prakticky nonstop, víkendy nevyjímaje, tak na dovolenou nezbývá moc času a paradoxně si volno můžu vzít jen v zimě. A tak se snažím celoroční cestovatelský deficit dohánět právě přes zimu. Letos jsme si tedy naplánovali měsíční cestu po Vietnamu. Přítelkyně je skvělá plánovačka výletů, která umí objevovat dokonale zapadlé vesničky i prastaré chrámy a její itineráře nemají chybu. Ale tentokrát jsem si dovolil do výletu zahrnout svá místa i já. Jakožto masožravkář tělem i duší jsem chtěl ve Vietnamu najít nějakou tu rosnatku, a dopřejí-li bohové, tak i láčkovku.

Pokud si, stejně jako já, bláhově myslíte, že si sednete k internetu a za jedno odpoledne budete mít desítky lokalit, tak se mýlíte. Asie funguje úplně jinak, než funguje náš evropských svět plný řádů a pravidel. V Česku není nijak těžké vygooglit rezervace s rosnatkami. Ale Vietnam? To je jiný svět. Začal jsem tedy obesílat s dotazy všechny známé i neznámé masožravkáře a cestovatele a doufal jsem, že mi poradí. Jak ale asi správně tušíte, málokdo se chce o svá místa dělit. Stále jsem pročítal dokola blogy cestovatelů a hledal zmínky o tom, zda náhodou nenarazili na láčkovky. Pár míst se mi takto povedlo najít ale byla většinou v těžko dostupných oblastech. Což je konkrétně u Vietnamu pochopitelné, protože jde o rychle se rozvíjející zemi, kde pro původní pralesy moc místa už není. Problém je v tom, že pokud nějaký botanik zná lokalitu s masožravkami, tak se o ni bojí, střeží ji, hýčká si ji a nechce se o ni dělit s neznámými lidmi. Má strach, aby ji nenavštívil nějaký nenechavec, který by ji dokonale vyplenil. Nakonec se nade mnou slitovali známí botanici Marcello Catalano a François Mey, což jsou odborníci na asijské masožravky, a pár tipů na zajímavá místa mi dali. Resp. desítky GPS souřadnic. Velký dík patří Kamilu Páskovi, který mi na tyto pány dal kontakt. Ale abych se trochu pochlubil, některé lokality se shodovaly s těmi, které jsem si sám dohledal. Jaký postup bych tedy poradil amatérským botanikům, jako jsem já? Pokud chcete jet vyloženě na láčkovky, tak zkuste Sumatru nebo jinou část Indonésie, kde se údajně hledají láčkovky poměrně snadno a nepotřebujete znát ani přesné GPS. Sumatra je takovým bájným El Doradem všech masožravkářů. Pokud se vydáte jako já do turističtější asijské země, tak se obrňte trpělivostí a bombardujte dotazy známé pěstitele a cestovatele. Jiná rada není. Ve Vietnamu a všech dalších vyspělejších asijských státech se bez tipů na lokality neobejdete.

Do hor za Nepenthes smilesii

Vietnam je zvláštní země. Potkáte tu desetitisíce motorek a všude je neuvěřitelný ruch a mumraj. Každý pořád někam spěchá. Mým prvním masožravkářským zastavením byla provincie Dalat. Je to horská oblast, která je proslulá především svým zemědělstvím. Pěstuje se tu úplně všechno: káva, artyčoky, víno, pepř ale hlavně okrasné květiny určené pro export. Hned večer po příjezdu se jdeme projít na místní trh a prakticky okamžitě se dostávám do takového toho příjemného masožravkářského tranzu. Co to vidí oko mé botanické? Láčkovky!  Přeskakuji hbitě květináče ležící na zemi a vydávám se prozkoumat ten skvost zblízka. Při bližším ohledání jsem trochu zklamaný, je to nějaký komerční hybrid z místní farmy. Mé zklamání však neodrazuje prodavačku, která mi kytku vehementně nabízí. Nějak nechce pochopit, že to nejde, že jsem turista, který domů poletí letadlem. Až  když na ni hlasitě vrním a mávám rukama jako letadlo, tak se zamyslí a vypadá to, jakoby dokonce zvolala naše české „aha!“. Někam odběhne, vrátí se a ukazuje mi pytlík se semínky. Jsou to semínka zřejmě papriky ale prodavačka mi je nutí s tím, že jsou to semena její láčkovky. Tohle je Vietnam, prodají vám tu i svého dědečka a budou o něm tvrdit, že je to motorka. Ale to nevadí. Viděl jsem tu své první láčkovky.

Ráno se chci podívat na mou vytipovanou lokalitu. Měla by se tu nacházet Nepenthes smilesii. Lokalita, na kterou jsem dostal tip, se nachází vysoko v horách a je umístěna podél lesní stezky, která vede do zapadlé vesničky. Problémem Vietnamu je, že zde téměř neexistuje autobusová doprava. Tedy ona existuje ale jen někde a zejména na delší vzdálenosti do známějších měst. Není taková, jako u nás, kdy máme krásně nalinkované jízdní řády a vždycky přesně víme, v kolik autobus pojede. Tady, když už autobus jede, tak vyjíždí až když je naplněný. A někde autobusy nejezdí vůbec, protože tu má každý motorku. Já se ale potřebuji dostat do hor, asi 40km od městečka, ve kterém jsme ubytovaní. Na motorku si v horách s batohem plným fotovýbavy netroufám a zbývá mi tedy jediná poslední možnost, vzít si taxíka. Taxi na 40km? V Česku otázka několika tisíc, tady jsem to usmlouval na asi 200 Kč. Taxíkář nechápe, co chci v horách dělat, ale ochotně mě tam zaveze. Projíždíme zapadlými vesnicemi, krkolomnými zatáčkami a nádhernými lesy. A já celou dobu přemýšlím, jak taxíkáři vysvětlit, že bych byl rád, kdyby se pro mě odpoledne vrátil. Mé namáhání mozkových závitů bylo ale zbytečné, sám se v cíli nabídne tou nejlepší možnou řečí – tužkou, papírem a gestikulací směrem k zemi. Ahá, takže chce vědět, v kolik má být tady. Skvělé, píšu čas 4 pm, taxíkář se usměje a odjede. Oba jsme spokojení, já protože mám odvoz a on, protože má kšeft.

Zastavil mi za nějakou horskou vesnicí a já se pomocí mapy snažím zorientovat, abych našel cestu ke svému místu. Myslel jsem si, že to tu bude vypadat trochu jinak – víc nedotčeně. Místo toho jsou tu nádherné lesy pravidelně lemovány kávovými plantážemi. Vydávám se na stezku, podél které by měly růst láčkovky. GPS mám zapnutou a přicházím k prvnímu místu, kde na mě čeká – nečekaně smetiště. Takže první lokalita se proměnila ve skládku. Nevadí, za 2 km má být další místo. Tam je místo lesa ale plantáž se sazenicemi kávy. Že by se to tu tak rapidně  změnilo během pár let? Situace se opakuje a všechna vytipovaná místa jsou prakticky prázdná, resp. vykácená. Pokračuji dál, výš do hor a konečně se dostávám do krásného lesa, mimo dosah plantáží. Po asi 10km přicházím k řece, za kterou by se měla nacházet horská vesnice a kde stezka končí. Jsou tu nádherná místa, kde by mohly láčkovky růst. Ale nikde nic. Říkám si, že když už jsem tady, tak si vylezu na kopec a podívám se do okolí. A tu najednou, kde se vzala, tu se vzala, láčkovka! A další a další! Nepenthes smilesii v celé své kráse. Na tom nejdivnějším místě, jaké si dovedete představit. Láčkovky jsem našel na severním svahu borovicového lesa, v naprosto vyschlé půdě a především v neuvěřitelném chladu, kdy mi jde pára od úst a opravdu se klepu zimou.

Nepenthes smilesii tu tvoří menší přízemní trsy a vypadá skutečně zvláštně. Představte si, že jdete v létě na houby, zabloudíte do vysušeného borovicového lesa a najednou tu na vás z jehličí kouká láčkovka. Zkrátka, láčkovky si vybírají ta nejprapodivnější místa k růstu. Přitom o pár desítek metrů dál je řeka s vlhkými a slunnými místy, kde by se jim tak krásně rostlo. Láčkovky tu očividně přežívají období sucha tak, že rostlina uschne a obrazí znovu z kořenů. Rostliny N. smilesii vypadají zvláštně, jakoby byly do země zašlápnuté. Přičítám to chladnému počasí a suchu. Jsou rudě zbarvené a to včetně listů, ze kterých vyrůstají láčky. Pasti nejsou příliš velké a zvláštní je, že většina láček má na dně vyhryzaný otvor. Těžko říct, zda-li otvor vyhlodalo ulovené zvířátko a nebo naopak nějaké chytré zvířátko chtělo získat obsah pastí.

Štěstím bez sebe poskakuji od kytky ke kytce a snažím se fotit a točit videa ze všech možných i nemožných úhlů. Jsem v botanickém ráji.  Až se stane nevyhnutelné a já uklouznu na jehličí a po zadku jedu ze svahu dolů až k řece. Stává se ze mně nedobrovolný pasažér horské dráhy. Batoh s technikou se snažím držet nad hlavou a zároveň nohama brzdím pád, což se mi tak úplně nedaří. Přistávám asi metr nad řekou, celý dodřený ale živý a jak to tak vypadá, technika to také přežila. Dobře, další znamení už nepotřebuju, láčkovky chtějí svůj klid a já se vydávám zpátky k taxíku. Má botanická potřeba byla na pár dní uspokojena. Láčkovky jsem našel a jsem tedy spokojený.

Krásky z ostrova Phu Quoc

Dalším zastavením na naší cestě byl ostrov Phu Quoc, který se nachází pod Kambodžou. Je to poměrně malý ostrov, který má na výšku kolem 50 km a na kterém už se zapůjčení motorky nevyhnete. Tedy pokud se chcete podívat někam dál mimo turistický rezort. Autobusy tu kdysi jezdily, jsou tu i staré zrezavělé zbytky autobusových zastávek. Jejich provoz se ale nevyplácel a tak je prostě a jednoduše zrušili. Zapůjčení motorky vychází na 200 Kč na den a litr benzínu pak stojí 20 Kč na benzínce a 25 Kč u stánku. U stánku? Ano, správně. Všude v Asii je běžné, že se u silnice prodávají nejrůznější dobroty na grilu, ovoce, zelenina a hned vedle v regálu leží láhve od limonád naplněné benzínem. Motorkář si tak pohodlně může kdekoliv natankovat. Samotnou motorku vám ochotně půjčí v kterémkoliv hotelu. Správně byste měli mít mezinárodní řidičák, nicméně by bylo zajímavé zkusit si zjistit, kolik místních vůbec nějaký řidičák vlastní. Jezdí se tu naprosto bez pravidel ale tak nějak to tu všechno v pořádku funguje. Jedinou nehodu, kterou jsem tu viděl, způsobili turisté. A hádejte, jaká jsou ve Vietnamu nejčastější zranění turistů? Samozřejmě úrazy na motorkách. Jakmile se budete řídit nějakými předpisy, přijdete k úrazu. Přednost zprava nebo blinkr? Zapomeňte. Vystačíte si s klaksonem, který se doporučuje používat do všech zatáček a především při předjíždění – skvěle nahrazuje blinkr. První dny ve Vientamu mi připadalo šílené, jak vyjíždějí Vietnamci z parkovacího místa a celkově, jak se zařazují s auty i motorkami do provozu. Normální by bylo podívat se, jestli nejede nějaké auto a pak se rozjet. Tady to tak nefunguje, tady prostě bezmyšlenkovitě vjedete na cestu a doufáte, že pozor dávají ti ostatní. Právo silnějšího je tu dokonale uplatňováno v praxi.

Poučen těmito „pravidly“ vydávám se s přítelkyní za zády na první objevování ostrova. Na hotelu nám na otestování půjčili slabší motorku a tak se suneme do kopců poměrně pomalu. Tankujeme plnou nádrž a vyrážíme na jih, kde by se měla vyskytovat Nepenthes kampotiana a Drosera indica. Ale situace se opakuje. Všechny lokality, na které jsem měl tipy, jsou zničené. Buď jsou na nich plantáže nebo hotely. Vývoj v Asii je neskutečně rychlý. Hotelový rezort, který by se u nás stavěl několik let, tu mají postavený během pár měsíců. Kvalita tomu sice také odpovídá ale svůj účel plní. Začínám se už pomalu smiřovat s faktem, že tu nic nenajdu ale pro jistotu píšu Marcellovi a ten mi radí ještě jedno místo výš v horách.

Večer se pak vydáváme na trh koupit nějaké jídlo a nestačím se divit, co tu mají v nabídce. Kromě masožravek mě zajímají také epifytní rostliny a vlastně všechny botanické kuriozity. A teď tu přede mnou leží na hromadě desítky Myrmecodií. Myrmecodia jsou epifytní rostliny, které tvoří obrovský hrbolatý kaudex, v němž žijí v přírodě mravenci. Kaudex je plný chodbiček, čehož mravenci využívají a spekuluje se, co z toho mají samy rostliny. Nabízejí mravencům ubytování výměnou za ochranu? Nebo mravenci rostliny nevědomky přihnojují zbytky potravy, kterou si do rostlin nosí? Na tuto otázku se pokoušely odpovědět mnozí vědci ale zatím nebyla uspokojivě nikým zodpovězena. V přírodě je poměrně obtížné Myrmecodia najít, protože rostou vysoko v korunách stromů. Místní se k nim dostanou jednoduše tak, že strom pokácí. V nabídce tu mají jak celé živé rostliny, tak i sušené na pruhy nakrájené kusy rostlin. Myrmecodiím připisují léčivé účinky a současně o nich tvrdí, že jsou velmi chutné jako vařená příloha. Neměl jsem to štěstí je ochutnat a tak to nemohu ani potvrdit a ani vyvrátit. Každopádně mohu říct jen to, že kdyby věděli, za kolik se u nás živé myrmekofilní rostliny prodávají, tak by si zřejmě jejich konzumaci rozmysleli.

Ráno se ptám na recepci, jak se na to mé nově vyhlédnuté místo nejlépe dostat a dostávám odpověď, že tam nevede cesta a že tam nemáme jezdit. Jak se tam ale Marcello dostal? Nezbývá, než to zkusit. Vyjíždíme brzy ráno a k našemu překvapení tam cesta vede. Proč se ale divím? Asie je zvláštní země a člověk se tu občas dočká i zvláštních odpovědí. Nejednou nás lidé poslali někam úplně jinam a přitom vypadali, že opravdu ví, kam nás posílají. A nejednou zase s jistotou tvrdili, že nic takového, na co se ptáme, tu neexistuje a to jsme přitom třeba stáli pár metrů od daného místa.

Protože jsem obstál v testu bezpečného řidiče, tak jsem dnes dostal silnější motorku. Moje nová Honda s přehledem předjíždí ostatní motorky a já se opájím pocity pomyslného vítězství, když za sebou v prachu nechávám i místní motorkáře. Rychle se suneme nahoru do mlžného lesa. Silnice je zasazena do nádherného pralesa. Stačí na chvíli zastavit a poslouchat tajemné zvuky, které se z něj ozývají. Člověk má pocit, jakoby jej z pralesa pozorovaly tisíce párů očí. Pokračujeme k cíli, kterým je malá rybářská vesnička. Odtud by měla vést stezka až k menší savaně a tam, tam by měly růst… Když k stezce přijíždíme, tak zjišťujeme, že se pomalu ale jistě mění v silnici a stavební práce jsou zrovna v plném proudu. Místní zřejmě chtějí silnicí propojit východní část ostrova se západní. Vjíždíme na rozestavěnou cestu a drkocáme se kupředu. Je tu poměrně chladno a dává se do deště. A tu mi přítelkyně klepe na rameno. V trávě u cesty vidíme nádherný trs láčkovek. Jsou tu! Seskakujeme z motorky a vydáváme se na průzkum lokality. Jsou tu stovky láčkovek druhu N. kampotiana. Některé šplhají po keřích a některé tvoří menší přízemní trsy. Je sucho ale z terénu je znát, že v období dešťů tudy proudí desítky drobných potůčků. Momentálně je ale místo absolutně vysušené a těch pár kapek deště, které dopadnou na zem, se okamžitě vypaří. Nechápu, z čeho tu láčkovky žijí ale i přes nepříznivé prostředí jsou nádherné. Přízemní pasti N. kampotiana tvoří rudé vaky podobné dětským bačkůrkám. Některé jsou skutečně obrovské a na výšku mají snad 15cm. Láčky ve vyšších partiích jsou svěže zelené s červeným lemováním pastí. Oproti spodním láčkám jsou hubenější a vytáhlejší. Z obdivování krásy láčkovek mě vyruší pálivá bolest nohou. Když se podívám dolů tak zjistím, že si ze mě udělali cíl obří mravenci. Dávám se do indiánského tance a snažím se tu rezavou armádu ze sebe setřást. Jsou jich tu tisíce. Bydlí v hnízdech, která si staví z listí mezi větvemi keřů a stromů. Jsou to vlastně takoví závislí sebevrazi. Chodí totiž na nektar, který láčkovky vylučují, aby přilákaly hmyz. Balancují na jejich pastech a pokouší se dostat ke sladké odměně. Sem tam některý z nich spadne a je zase naopak polapen láčkovkou. Ostatně, mravenci jsou nejčastější potravou láčkovek. Když jsem pár pastí otevřel, abych je prozkoumal, byly jich uvnitř stovky. Nejzvláštnějším mnou nalezeným úlovkem potom byla kudlanka.

Po kolenou za rosnatkami

O kus dál se dostáváme na plochu bez stromků a bez travin. Je to písčitá plocha se stopami po kalužích. A když se zohnu, spatřím nádherné rostliny Drosera burmannii. Jsou velké jen pár milimetrů. Největší má v průměru snad centimetr a půl. V přírodě se chová D. burmannii jako letnička. Vykvete, zemře a znovu vyklíčí ze semen. Když se teď po kolenou plížím terénem, objevuji stovky dalších rosnatek. Chodili jsme kolem nich a neviděli jsme je. Jsou skutečně miniaturní a člověk je ze své výšky jen těžko spatří. D. burmannii má zvláštní zbarvení. Na sluníčku nechytá typicky rudou barvu ale spíše oranžovou a žlutou. Pár rostlinek tu zrovna nakvétá svým bílým květenstvím. Jsou to nádherné rostliny, které si jistě zaslouží pozornost všech milovníků rosnatek.

Blíží se poledne, mraky se trhají a vylézá sluníčko, které je tu pro nás Evropany poněkud silné a tak se jdeme schovat pod stromy. Prohlížím si nafocené fotky a svačíme. Když si pak vytahuji z batohu objektiv, tak mě zaujme v trávě na první pohled nenápadný růžový květ. Při podrobnějším prohlédnutí zjišťuji, že je to květenství D. indica! V trávě se tu plazí tato atraktivní šplhavá rosnatka. Hned prohledávám okolí ale další už nenacházím. Je tu jedna jediná a je nádherná. Tenké listy se větví a tvoří jakoby stromeček obalený třpytivými tentakulemi.

Byl to poslední den, který jsme měli pro tento ostrov vyhrazený, další den odlétáme. Phu Quoc se s námi rozloučil královsky. Moje přání byla nejen vyslyšena ale snad i mnohonásobně překonána. Překvapilo mě ale, kolik vytipovaných lokalit zaniklo. Jednalo se přitom o 3 – 4 roky stará místa. Ve Vietnamu jde ale pokrok rychle a nezadržitelně dopředu. Veškerá půda je tu využívána pro zemědělství. Desítky a stovky kilometrů pralesa se mění v kávové a pepřovníkové plantáže. Nemůžeme z toho ale vinit jen samotné Vietnamce, tu kávu pijeme přece i my. Systém zřejmě nezměníme a proto nám nezbývá nic jiného, než cestovat, fotit a psát o tom, jaká kdysi byla příroda, když byla ještě divoká a jaká to byla krása, najít láčkovku někde na kopci za vesnicí. Pokud můžete, pěstujte masožravé a jiné raritní rostliny, aby se alespoň takto v umělých podmínkách zachovaly pro budoucí generace. A hlavně cestujte. Zážitky jsou totiž to jediné, co vám nikdo nikdy nevezme.

Líbil se vám článek? Byli jste sami někde ve světě a potkali jste masožravé rostliny? A nebo jste je měli možnost spatřit i u nás v přírodě? Podělte se o své zkušenosti v komentářích a nebo článek sdílejte na sociálních sítích. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu.